Provence není jen levandule: Malé ohlédnutí po francouzském jihu

Autorka: Helena Kalendová

Lány levandule, celebrity a všudypřítomné víno, taková je představa většiny z nás o pamětihodnostech francouzského jihu. Skutečnost je ale mnohem zajímavější: Provence má totiž prastaré křesťanské kořeny.

Právě do okolí Marseille umisťují křesťanské legendy proslulou Ježíšovu učednici sv. Maří Magdalenu. A nejen ji, ale hned několik jejích příbuzných a přátel – sourozence z Betánie Martu a Lazara, Marii Jakubovu a Marii Salome, sv. Maximina nebo Ježíšem uzdraveného slepce sv. Sidonia. Nechybí ani „Černá Sára“, svatá patronka všech Romů, přijíždějících každoročně na oslavu jejího svátku.

Jak se zde všichni ocitli? Během prvního pronásledování křesťanů prý sv. Maří Magdaléna opustila Palestinu, aby po dobrodružné plavbě na neovladatelné lodi bez plachet a kormidla přistála spolu s dalšími na provensálském pobřeží v místech dnešního Saintes-Maries-de-la-Mer. Odtud se uprchlíci rozešli do všech stran. Na místě setrvaly jen „Dvě Marie“ (Marie Salome s Marií Jakubovou) a Černá Sára. Marta odchází do Tarasconu, kde svede vítězný boj s místní obludou, Lazar se usadí v Massilii, dnešním Marseille, a Maximin se přesune do Sainte-Baume, kam jej později následuje i Magdaléna, usadivší se v opuštěné jeskyni.

Po stopách Maří Magdalény

Za slavnou světicí můžeme putovat hned do dvou svatyní. Tou první je bazilika v Saint-Maximin-la-Sainte-Baume, která schraňuje její ostatky, druhou již zmíněná grotta v pohoří Sainte-Baume.

Působivou jeskyni sv. Maří Magdalény (Grotte de Sainte-Marie-Madeleine) najdeme asi 30 km východně od Marseille v mohutném vápencovém masivu (Sainte-Baume znamená Svatá jeskyně). Cesta do výšky cca devíti set nadmořských metrů se vine prastarým lesem s mohutnými buky a tisy, přes obrovské balvany zarostlé břečťanem. Většina poutníků volí tzv. Královskou cestu (skutečně ji využilo několik králů) po zubem času notně ohlodaných kamenných schodech. Pravda, kolena si docela stěžují, zvláště když se v průvodci inzerovaných pětačtyřicet minut protáhne na podstatně delší dobu. Úplně nenáročný výstup to tedy není, ovšem výsledek stojí za to.

Poutníka přivítá v kapli proměněná Magdalénina jeskyně, kterou světice dle tradice obývala po dobu cca třiceti let. Místo se řadí k nejvýznamnějším poutním cílům nejen středověku, samozřejmě po jeruzalémském Božím hrobu a sv. Petrovi v Římě. Největší rozvoj zažilo ve 13. století, ovšem už dávno předtím zde pobývali jak poustevníci, tak řeholní bratři řádu sv. Benedikta i Dominika.

Grottu navštěvovali papežové i králové: Ludvík IX. Svatý, František I. a další. Strmý výstup absolvoval také „král slunce“ Ludvík XIV. se svou matkou Annou Rakouskou (ano, tou ze Tří mušketýrů) a kardinálem Mazarinem. Náboženské války šestnáctého století a francouzská revoluce znamenaly vyhnání mnichů a likvidaci poutního místa. Jejich návrat a obnovení bohoslužeb přinesla až první polovina 19. století. Skalní svatyni navštívil celkem třikrát také kněz, geograf a autor prvního tuarežsko-francouzského slovníku, dnes již svatořečený Charles de Foucauld, který měl k Sainte-Baume zvláštní vztah a sv. Maří Magdalénu nazýval „svou matkou“.

Neopakovatelnou atmosféru rozlehlé víceúrovňové jeskyně s několika oltáři a relikviářem světice umocňuje ticho, šero a hořící svíce. Ročně přivítá okolo 500 000 poutníků.

„Svatá místa jsou pro svět tím, čím jsou hvězdy pro nebeskou klenbu, zdrojem světla, tepla a života.“ (P. Henri Lacordaire, obnovitel poutního místa)

Na nevelké skalní plošině s úžasnými výhledy do všech stran nalezne příchozí „útulnu“, vhodně vybavenou mikrovlnnou troubou i varnou konvicí. Vedle je budova malého dominikánského kláštera, větší monastýr se nachází u parkoviště pod horou. Nechybí působivá Pieta a Kalvárie se sto padesáti schody. Po skalním masivu je roztroušeno několik dalších kapliček. Chapelle du Saint-Pilon se nachází přímo na vrcholku útesu ve výšce 994 metrů nad mořem. Právě sem měli dle legendy andělé vynášet světici sedmkrát denně k modlitbám.

Za sv. Maří Magdalénou se dále vydáme do nedalekého městečka Saint-Maximin-la-Sainte-Baume, nahradivšího někdejší „magdalénské“ Vézelay. Zdejší bazilika nese její jméno a uchovává její relikvii: lebku. Gallo-římská krypta skrývá i ostatky sv. Maximina, Sidonia, Marcelly a Zuzany. Roku 1295 nechal bratr francouzského krále Karel II. z Anjou zbudovat nad ostatky Ježíšovy slavné učednice mohutnou baziliku a s papežským požehnáním ji svěřil do péče dominikánských bratří. Zvláštní středověkou atmosféru nenarušují ani mohutné, podstatně mladší varhany, překvapivě přeživší běsnění francouzské revoluce. Před demolicí je prý zachránil varhaník, který na ně revolucionářům zapreludoval Marseillaisu.

Nejen Černá Sára

Kdo má zájem, může po stopách sv. Maří Magdalény projít celou dvě stě kilometrů dlouhou trasu, zahrnující další místa s ní spojená. Cesta končící v Sainte-Baume má počátek na mořském pobřeží v Saintes-Maries-de-la-Mer v kraji Camargue. Tady kdysi přistála loď s Magdalenou a ostatními uprchlíky ze Svaté země. Jak naznačuje samotný název, Marií sem doplulo povícero, hned tři světice tohoto jména: Marie Magdaléna, Marie Salome a Marie Jakubova. Když první Marie odešla, zůstaly zde „dvě Marie“ společně s „Černou Sárou“. Sára je poněkud tajuplnou postavou – někteří tvrdí, že byla služebnicí egyptského původu, další hovoří o statutu místní královské dcery, která uvítala posádku uprchlické lodi na mořském břehu. K této teorii se přikláněl i provensálský rodák markýz de Baroncelli, zaslouživší se ve třicátých letech 20. století o současnou podobu zdejší proslulé romské pouti.

Každoročně proudí na oslavu Sářina svátku 24. května do Saintes-Maries-de-la-Mer tisíce Romů z Francie i ze všech koutů světa. Mnozí přijíždějí v předstihu, aby zde nechali slavnostně pokřtít své ratolesti. Všudypřítomná hudba, zpěv i tanec dokreslují barvitý kolorit. Tlačenice romských karavanů, turistů, kněží, ale i motorkářů či krojovaných Arlesanek vytváří hodně pestrou směsici. Sochu nosí její ctitelé v procesí a posléze ji ponoří do mořské vody. Sára také vlastní spoustu šatů na převlékání, přibližně okolo padesátky.

Už ve středověku mířila do populárního Saintes-Maries nejedna hlava církve, zvláště v dobách papežského pobytu v nedalekém Avignonu. Množství poutníků masivně vzrostlo v 19. století díky železnici. Ne všichni byli z romského přílivu nadšeni, a tak se Sářiným obdivovatelům občas zakazovala účast na oslavách, jindy mívali Romové zvláštní bohoslužby v kryptě nebo přístup speciálními skrytými dveřmi. Později byly zákazy zrušeny.

Romská féerie ovšem není jedinou zdejší slavností. Rovněž „Dvě Marie“ slaví, a to hned dvakrát ročně. Jejich ostatky ukrývá relikviář, a tak jako Černou Sáru v chrámové kryptě je obklopují stovky hořících svící i děkovných obrázků typu ex voto na důkaz vyslyšení proseb. Také jejich sochy čeká při svátcích mořská voda. Opevněný kostel s ostatky tří světic býval užíván rovněž coby útočiště při častých pirátských nájezdech. Po kostelní střeše s netradiční zvonicí se dnes člověk dokonce může projít.

Kromě náboženských svátků si turista užije i festivalů, věnovaných zdejším koním a býkům. Kraj Camargue proslul polodivokými bělouši, podobnými pravěkým jeskynním malbám, černými býky a růžovými plameňáky. Jezdci využijí nabídky koňských projížděk po pláži i přes močály, obdivovatelé divokého skotu pro změnu navštíví „nekrvavou“ koridu.

A plameňáci? Prohlídku růžových drahokamů ptačí říše nabízí rodinný ornitologický park v nedalekém Pont-de-Gau, založený roku 1949 milovníkem místní přírody André Lamourouxem, později rozšířený a zmodernizovaný jeho synem. Nachází se tu i pečovatelské centrum pro zraněné opeřence.

Milovníci ornitologie si zde opravdu přijdou na své. Kromě nádherných plameňáků spatří volavky, čápy, kachny a další zástupce vodního ptactva. Šedesátihektarový pozemek s několika naučnými okruhy od tří do sedmi kilometrů představuje různé biotopy: přírodní močály a slaniska, rybníky či jezírka s ostrůvky. Návštěvníků není málo, naštěstí spleť cest a dřevěných chodníčků rozvádí turisty na všechny strany, takže se není třeba obávat nepříjemné tlačenice. Jen pozor na ondatry, které se občas mihnou přes cestu. Nezbytností je dobrý fotoaparát, a hlavně kvalitní repelent proti komárům. Ti se tu vyskytují v mnoha druzích a zdejší bažiny se jim obzvláště zamlouvají.

Křižácké město

Má-li si poutník ještě trochu času, neměl by vynechat velmi působivé „křižácké město“ Aigues-Mortes, ležící na západním okraji delty řeky Rhôny. Mohutné hradby o délce 1600 metrů jej střeží už od dob Ludvíka IX. Svatého, který s jejich stavbou začal. Močálovité místo na břehu Středozemního moře koupil francouzský král kvůli zbudování vhodného přístavu, z něhož pak Ludvíkovy lodě vyplouvaly vstříc sedmé (1248) a později osmé (1270) křížové výpravě.

Aigues-Mortes spojují s mořem, od nějž město vzdalují naplaveniny o několik kilometrů, splavné vodní kanály. Ovšem ani původní pozemek neležel přímo u moře, nýbrž u laguny, a tak byl už Ludvík Svatý nucen provázat jej s mořskou hladinou pomocí průplavu.

Město působí křižáckým dojmem dodnes. Obří hradby, po nichž je možné se procházet, s patnácti věžemi a desítkou bran připomínají Levantu či podobně opevněné Carcassonne. Nejmohutnější z věžíTour de Constance, původní „Věž krále“, vystavěli v polovině 13. století k ubytování královské posádky. Když Filip Sličný pozavíral na podzim roku 1307 templáře v rámci likvidace nepohodlného řádu, 45 z 66 zatčených rytířů Templu uvěznil právě zde. I za dob náboženských válek posloužila věž coby vězení pro jinověrce, poté i politické vězně. Francouzská protestantka Marie Durandová (1711-1776) v ní nedobrovolně strávila téměř čtyřicet let svého života.

Zdejší chrám Notre-Dame-des-Sablons proměnila Francouzská revoluce v kasárna a skladiště soli, klasicky pak došlo k obnovení bohoslužeb teprve v půli 19. století. Kromě dochovaných gotických prvků můžete v kostele obdivovat i moderní vitráže od Clauda Viallata.

Za městem se rozkládají působivé saliny, přičemž sůl se zde těží už od neolitu. Turisté přijíždějí i na říjnovou „měkkou koridu“ – camargueským býkům v ní nejde o život, pouze o stržení ozdobné kokardy. Jejich vypouštění do ulic je ovšem hodně adrenalinovou záležitostí.

Provence samozřejmě nabízí celou přehršel dalších úchvatných míst –namátkou papežský Avignon, Van Goghovo Arles s římskými památkami či Cézannovo Aix-en-Provence. Z těch „více VIP“ pak jmenujme Nice, Saint-Tropez a mnoho dalších. Ale to už by bylo na jiné povídání…

Použitá literatura a prameny

Bergaglio, Sophie. L'histoire du pèlerinage des Saintes-maries-de-la-mer. Aix-en-Provence: Éditions des Lilas, 2016.

Coulet, Noël. Rites, Histoires Et Mythes De Provence. Aix-en-Provence: Presses De L'université De Provence, 2012.

Garrett, Martin. Provence: a Cultural History. Oxford: Signal Books, 2012.